Viňales

12:55 AM Jannie Bel 1 Comments

Je 0:28, co píšu tenhle článek a dostala jsem hroznou chuť vám něco sdělit. Není to důležité, ale je to pozitivní a plné energie a kupodivu mám takovéhle nálady právě večer. Chci se ještě vrátit k prázdninám. Vlastně jsem vám o tomhle chtěla říct už dřív, ale nějak jsem se nedokázala naladit do té správné nálady, aby to nebyl jen vynucený článek. A teď? Teď tu náladu mám a zase to cítím plnými doušky.

Nějakou dobu jsem byla v létě na Kubě, kde jsem navštívila mnoho luxusních míst. Havanu, Varadero a Viňales. Já bych se ale přesunula k Viňales, kde jsem nechala kus svého srdce. :-)

Pronajali jsme si tam koně, respektive zaplatili jízdu na koních. Byl to poslední den. A jak každý ví, poslední dny jsou zákonitě ty nejlepší. 

Všude byla nádherná krajina, lesy, pole, skály.. Tak nádhernou krajinu jsem snad nikdy neviděla a z koňského hřbetu vypadala ještě o něco lépe. Na koních jsme dojeli až ke skalám, které jsme prolezli skrz na skrz. Bylo to skvělé, připadala jsem si jako kdybych byla zase malá. Jezdila jsem tak 10 let a naprosto jsem si to užívala. Koně, skály, všechno. I s místními kovboji jsem si padla do oka a tudíž jsem si měla s kým povídat a s kým nasadit rychlejší tempo, které mi sedělo mnohem víc než pomalá jízda krokem, která mě po tolika letech na koních nudila.

Když jsme byli tak v půli naší cesty, která se z tří hodin protáhla na nějakých šest, začala šílená bouřka. Bylo to docela strašidelné, ale zároveň hrozně pohádkové a nádherné. Koně byli nervózní a většina lidí kus za námi ještě víc. Já ale ne, měla jsem přesně opačný pocit. Klid, ale zároveň vzrušení a radost. Cítila jsem se skvěle.

Měla jsem na sobě bílé kraťasy, bílé triko a bílé boty. Bláto jsem měla až na hlavě, protože na mě stříkala voda z kaluží, když jsme cválali domů. Z bílé byla rázem hnědá. Nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy hřmělo, pršelo, cválali jsme jednou z nejkrásnějších krajin, co jsem kdy viděla, já byla zmoklá od hlavy až k patě ... a cítila jsem se naprosto úžasně. Jak v pohádce, jak v jiném světě. Přísahám, že jsem byla v tu chvíli v takovém rozpoložení, že bych tam zůstala na pořád. Nebo alespoň na pár dalších měsíců. Byl to úplně jiný svět. Žádné počítače, kvalitní telefony (ano, opravdu měli ty tlačítkové), žádná velká nákupní centra. Vlastně chudoba a jedno velké nic. Měli jen sebe, krajinu a koně, kteří byli také úplně jiní než ti naši. A přesto to bylo tak dokonalé. Divoké. A opravdové.

To nebezpečí ve vzduchu, adrenalin, příroda, koně a dobří lidé mě dělalo neskutečně šťastnou. Najednou jsem cítila, že bych nepotřebovala ty hotely, jednu z největších lodí světa už poněkolikáté a all inclusive. Největší štěstí jsem pociťovala v moment, kdy jsem byla nejšpinavější a vlastně asi i v té nejnebezpečnější chvíli. 









1 comment: